No co říci na úvod? Nevystihuje snad již nadpis dokonale téma tohoto týdne?
Již podle nadpisu jste již uhádli můj vztah k češtině. Miluju jí. Ať už spisovné formy či nespisovné, prostě miluju. Občas mi nahání hrůzu. To hlavně při diktátech a mluvnických testech. Při literatuře mi skáče srdce radostí. Pročítání se z hodiny na hodinu ukázkami z děl našich největších literárních King-Kongů. (Omlouvám se za King-Konga, ale chtěla jsem nějaké velkolepé slovo, které by co nejvýstižněji vybarvilo poctu českým spisovatelům.) Sloh. To je něco pro mě. Pohrávání si se slovy, zařazování je do skládačky slohových útvarů. Vymýšlení nevšedních slovních spojení a obměňování jednotlivých slůvek.
Český jazyk představuje unikát. Unikát, jelikož obsahuje tolik pestrých (a často dvojsmyslných) výrazů a pojmenování i pro jednu jedinou věc. Třeba angličtina, ten pomyslný světový jazyk, není vůbec tak barvitá. A co více, ani zdaleka se češtině nevyrovná. Čeština je těžký jazyk, náročná na gramatiku, složitá při slohu, ještě těžší z literárního hlediska. Ale proč ji hned nenávidět? Naopak mi přijde líto, když všichni češtinu nahrazují hned angličtinou, nedokážou napsat ani svoje jméno bez chyby a mají k ní odpor. Čeština je přeci ta, kterou se skvěle dorozumíme (u nás samozřejmě) a nemusíme přemýšlet, jestli neříkáme něco nemístného. A to je právě to, proč češtinu, naši krásnou češtinu, nazývám klenotem.
Máme stejný názor, čeština je nejkrásnější jazyk :)