No vzhledem k mojí pochmurně prapodivně šťastné náladě je toto ideální téma:D
Už jako malá holka jsem s babičkou pravidelně chodila na hřbitov a nosila kytičky prababičce a pradědečkovi. Moje návštěva tohoto místa byla vždy velmi...ehm...hlučná. Na hřbitově je většinou takové ticho, až to člověka zamrazí v zádech, ale co je lepší než křik malé holčičky ,Babi, tady leží ten klouček co se utopil pod jezem?' Prostě jsem to tenkrát vnímala jinak než teď:D
Nyní vždycky s příbuzenstvem navštěvujeme hřbitovy tři, a to pravidelně na Dušičky. Při vstupu tam cítím vždy takový respekt, a co je více neobvyklé - na hřbitově jsem, nedá se říct šťastná, ale nikdy to na mě nepůsobí depresivně. Spíš naopak, vidět místo posledního odpočinku mých příbuzných mě vždy zahřeje u srdce. Říkám si, že teď jsou určitě na lepším místě...možná v nějaké jiné dimenzi, v jiném světě...a nebo aspoň v království klidu na hřbitově :))
Navíc se tam hezky přemýšlí, protože je všude takové ticho. Ale co mi stále vrtá hlavou - jak je to s dušemi poctivých lidí a hříšníků? Peklo nebo nebe? Této odpovědi se jednou dočká každý. Když se zadívám na fotografie zesnulých i na cizích hrobech, a do jejich očí, napadá mě mnoho otázek, ale žádné odpovědi. Přemýšlím nad jejich životy, ale po chvíli se dopracuju k tomu vlastnímu. Probírám se svým dosavadním životem patnáctileté dívky a po chvíli dospěju k přísaze, že nikdy nebudu litovat toho, co jsem udělala, že se poučím ze svých vlastních chyb a budu žít tak, aby na mě všichni v dobrém vzpomínali.
Se vším co říkáš souhlasím, ale jen tu otázku "Peklo nebo nebe?" neřeším, já si myslím, že se všichni dostanou na to samé místo. Někde jsem četla, že lidi, co prožili klinickou smrt říkali, že jakoby znovu prožili celí svůj život a cítili pocity těch lidí, kterým ublížili (nebo naopak jim třeba pomohli). Tak to asi vážně bude a potom už je jedno, kdo co v životě udělal. No, to je můj názor a ze vším tím ostatním, co tu říkáš souhlasím.